Přednáška se zaměří na specifické stávání se (ájurvédským) tělem, jehož povahou a limity se Alžběta Wolfová zabývala v disertační práci. Tuto alternativně-medicínskou praxi bude autorka diskutovat jako možnou alternativu k modernistickému, resp. hierarchickému způsobu lidského bytí ve světě.

Vzhledem k ajurvédskému předpokladu, že je tělo křehké ve smyslu jeho závislosti na okolním prostředí se přednáška zaměří na specifické situace, kdy se tělo v rámci svého momentálního obývání určitého ekosystému, ne/stává jeho součástí. Na základě Latourovy teorie artikulace, Ingoldovy teorie korespondence uvažování o přijetí vlastní hybridity a závislosti těla na dalších entitách jako základu ekologického a ekologicky udržitelného fungování jednotlivce i světa Harraway, bude autorka diskutovat ontologické možnosti ájurvédy jako alternativy k modernitě.

> více <

V současné době se zdá, že i uprostřed Evropy, v postsocialistické České republice, se neoliberální hegemonie posledních třiceti let v důsledku četných krizí (ekonomické, pandemie Covid-19, klimatické krize atd.) definitivně rozpadá. Končí postpolitický a depolitizující Konec dějin, a ty se znovu otevírají jako předmět jednání různých sociálních aktérů. Ať už se jedná o zelený kapitalismus, nebo různé verze autoritářského, nacionalistického populismu, představují pouze různé formy obrany imperiálního způsobu života (Brand, Wissen 2020), které se liší především tím, do jaké míry „osvobozují“ kapitalismus od břemen liberální demokracie. Vedle toho však existuje řada sociálních hnutí, často zdola, která artikulují odlišné vize budoucnosti (budoucností), takové, které neobhajují imperiální způsob života, ale usilují o jiné formy solidárního způsobu života a odpojení demokracie ve smyslu větší kolektivní i individuální autonomie od kapitalismu a snaží se jej překonat.
Tento článek se snaží přispět k debatám o utváření postkapitalistické budoucnosti směrem k solidárnímu způsobu života, přičemž vychází z perspektivy a zkušeností semiperiférie Evropy. V debatách, které se obvykle vedou v pojmech globálního Severu a globálního Jihu, nebo dokonce Západu a Východu, chybí semiperiferní zkušenost těch, kteří jsou periferií vůči jádru Evropské unie (Německo) a více jádrem vůči perifernímu Jihu a dalším evropským i mimoevropským zemím.
Sociální hnutí vždy představovala důležitého aktéra, který produkoval nové vědění usilující o emancipační sociální změny (Eyerman a Jamison 1991; Cox a Flesher Fominaya 2009). V tomto článku se zaměřuji na hnutí za klimatickou spravedlnost v České republice, které představuje početně marginálního aktéra, ale jednoho z mála, který rozvíjí radikální a politickou imaginaci překračující daný status quo. V návaznosti na můj předchozí výzkum environmentálního, klimatického a squatterského aktivismu (Novák 2020, 2021a, 2021b, 2022) příspěvek mapuje heterogenitu českého hnutí za klimatickou spravedlnost a analyzuje, jak jeho různí aktéři artikulují kritiku, s jakými alternativami přicházejí a jak se tyto různé perspektivy v rámci hnutí střetávají a vyjednávají.

> více <

Péče není pouze věcí soukromé sféry, ale může být přítomná v jakémkoli lidském jednání — a tedy i v organizacích, které mnohdy připomínají spíše soukromé vlády, ve kterých se výměnou za peníze vzdáváme na určitý čas autonomie svého jednání (Anderson, 2019). Jak to vypadá v organizacích, které se rozhodly být prostory pro autonomii a rovnost svých členů?
V tomto příspěvku ukážu, jak tři české organizace (z IT, neziskového sektoru a výroby) právě pomocí podpory praktik péče udržují své organizační struktury založené na rovnosti členů. Ukazují, že je možné dát členům organizací zdroje pro to, aby pečovali o své kolegy, kolegyně i organizaci jako celek. „My musíme koukat kolem sebe a na ty lidi a nějak jim to prostředí ještě zpříjemnit něčím navíc,“ ve zkratce popsala svou roli členka jedné organizace. Tato věta může evokovat texty Joan Tronto (1998) s jejich důrazem na pozornost k potřebám, převzetí iniciativy a reflexi, které péči v jejím plném smyslu provází.
Právě feministické a kritické pohledy na péči, její proplétání se s fenoménem moci se staly páteří realizované studie. V ní technologové výroby, předačky, projektový management, recepce a dlouholetí zaměstnanci, ti všichni nabízí různé pohledy na fenomén péče v organizacích. Pohled na organizační život skrze koncept péče nakonec v příspěvku poslouží jako jeden ze způsobů, jakým lze problematizovat status quo v současných organizacích a společně s dalšími výzkumníky (Battilana et al., 2022; Diefenbach, 2020) hledat, jak se mohou organizace proměnit a být žitelnými místy (Fotaki et al., 2019, s. 4) pro své členy.

> více <

Od začátku tisíciletí se na kapitalismus jako společensko-ekonomický systém snáší vlna kritiky, která jej viní z celé řady společenských a environmentálních neduhů. V reakci na ní vznikají různorodé reformní iniciativy, které usilují o nápravu některých ze škodlivých dopadů kapitalismu, čímž opětovně posilují jeho legitimitu.
Tématem příspěvku je jeden z takových reformních proudů, v jehož rámci je ústředním nositelem progresivní společensko-ekonomické proměny soukromý sektor a který je pomocí teoretického rámce ducha kapitalismu (Weber, Boltanski a Chiapello) konceptualizován jako „uvědomělý kapitalismus“.
Na základě dlouhodobého etnografického výzkumu začínajících společensky odpovědných podniků v Praze se diskuzní příspěvek zaměří na několik aspektů spojených s uvědomělým podnikáním, např. etiku práce a její dopady na dynamiku v pracovních kolektivech a etablování uvědomělého kapitalismu kritikou a spojenectvím s kapitalismem korporátním.

> více <

Životní příběhy za lidská práva jsou společným projektem lidí se zkušeností s pobytem v ústavu, akademiček, umělců, hudebníků, žurnalistek a dalších lidí se zájmem o experimenty s vyprávěním. Zajímáme se o příběhy lidí, kteří strávili dlouhou dobu v různých „domovech“, psychiatrických léčebnách a dalších pobytových zařízeních – a tyto příběhy chceme společně poslouchat, zaznamenávat a prostřednictvím různých médií vyprávět.
Zhruba před rokem jsme dali dohromady výzkumnou skupinu, jejímiž nejdůležitějšími členkami a členy jsou právě lidé se zkušeností s životem v ústavech, a od té doby se pravidelně scházíme, abychom si navzájem vyprávěli příběhy, navštěvovali místa paměti a experimentovali s metodami spolu-vyprávění.
Pozvání na Sociologický večer bychom rádi využili k tomu, abychom představili předběžné výsledky práce naší výzkumné skupiny (web, komiks, podcast, knihu...) a společně s vámi hledali odpovědi na některé z neodbytných otázek, s nimiž se při výzkumu potýkáme.
Jak skládat dohromady „velké“ příběhy historie, sociologie či antropologie s „malými“ osobními příběhy našich vypravěček a vypravěčů, aby ta malá, sotva slyšitelná vyprávění nebyla těmi velkými, institucionálně pevně zakotvenými narativy přehlušena? Jak pečovat o příběhy a o jejich vypravěče a zůstat při tom věrni jak jejich vlastním zájmům, tak také našim mnohdy kritickým postojům? Nabízí post-kritická, aditivní estetika našeho projektu, jež nám velí klást různé příběhy spíše vedle sebe, než je navzájem poměřovat a posuzovat, nějaká vodítka pro vyprávění složitých, obtížně reprodukovatelných a někdy i často stravitelných vyprávění? Může se specialista/ka na vyprávění komplexních, syntetických „vědeckých“ narativů – etička, antropoložka, sociolog – sám/sama upozadit, aby ve společném díle vytvořil/a prostor pro konstrukci vypravěčské subjektivity? A jak mu/jí v tom mohou pomoci multižánrové metody vyprávění, využívající hudbu či výtvarné umění, tedy oblasti ležící za hranicemi jeho/její expertízy?

> více <

Název přednášky je citátem z debaty v době vrcholící pandemie Covid, při které čeští zákonodárci přijali další z restrikcí, které omezují vyplácení sociálních dávek. Tak jako v předcházejících letech největší tlak na takováto opatření vycházel především od politických zástupců ekonomicky hůře postavených regionů Česka.
Příspěvek zkoumá tento zdánlivý paradox. Sleduje, jak se nastavení českých dávkových systémů stává součástí vyjednávání ohledně sociálního statutu, pocitů kontroly a uznání v českých post-industriálních regionech. Zkoumá, jak je tento proces ukotven v neoliberálních reformách z posledních dvou dekád: jak uvažování o chudobě, konceptualizace sociálního vyloučení, kategorie zásluhovosti a mechanismy jejich implementace posilují vnímání dávkových systémů nikoliv jako nástrojů ochrany, ale kontroly a disciplinace chudých Romů – a roztáčí tak poptávku po jejich dalších omezeních.
Na těchto dávkových debatách lze sledovat dopady neoliberalismu na vyjednávání a podmíněnost sociálních práv, a potažmo sociálního občanství (Marshall 1950, Laruffa 2022) – a jak klíčová je v tomto procesu nejen faktická (mizející) podpora lidí, ale také vnímání jejich statutu a uznání jejich zkušenosti. Můžeme sledovat, jak dominantní rámování, ve kterém se prolíná neoliberální individualizace odpovědností s etnizací, zbavuje chudé (a to nejen příjemce dávek nebo Romy) rovnoprávného postavení, „práva vytvářet požadavky“ (Isin 2009). Jestliže přistupujeme k občanství jako dynamické instituci, ve které jsou práva, postavení a hierarchie konstantě vyjednávány (Anderson 2015, Gonzales, Sigona 2017), proces, který sledujeme, je zároveň procesem rozpadu sociálního občanství, jako nástroje participace, snižování mocenských a sociálních nerovností ve společnosti.

> více <